Miroslav Horníček: Koláže

Výstavu doprovodí několik literárních pořadů.

Teď mluvím za sebe: od mládí mám cosi jako výtvarný komplex. Chtěl bych malovat. Ale není mi dáno. Papír, barvy, štětce, plátno – to je oblast, která mi učarovala...
Našel jsem si tedy obory, které mají blízko k výtvarnému umění – kdysi fotografování, dnes koláže.
           -mh-

Dělám-li koláž, zapomenu i obědvat. Ztrácím pojem času, bloudím v tom krásném hledání motivů, protože, promiňte mi to srovnání – koláž je skladba a nelze tu klást cokoli k čemukoli, má svou zákonitost, i když se někomu může jevit jako svévole a libovůle. Mám mnoho materiálu, kupoval jsem staré ročníky časopisů, kde byly ještě rytiny, dělám teď koláže i ze současných materiálů, třeba i z fotografií reklamních, v podstatě lze použít vše, ale ne všelijak, ne jakkoli.

Na mých kolážích je pozoruhodné jen jedno: že je dělám svýma rukama, svýma neobratnýma, ba nemohoucíma rukama, že vystřihnu motiv a lepím ho; ten, kdo mě zná, například moje žena, žasne nad tím, že se nepřilepím ke stolu nebo ke stěně. I to se stává.

Chci, aby mne obraz zavedl do jiných prostorů a dal mezi věcmi zavládnout jiným souvislostem, než mají kolem mne. Chci, aby obohatil mé smysly, aby je třeba zprvu zmátl a usvědčil z nedokonalosti. To neznamená, že svým pohledem vyvrací pohledy moje. Lidé se matou tím, že chtějí obrazu porozumět. Ale co to je – porozumět? Poznat, co obraz znázorňuje? To by bylo málo.

Na obrázku:
Veselá vdova
Tato vdova je veselá, i když není Lehárova. Drží ve svých dlaních hlavu svého manžela, který je nápadně podoben jednomu (nebo několika) z našich buditelů. Řekl bych, že si tu hlavu prohlíží a že je spokojena.
Ne snad tvarem lebky a výrazem obličeje, ale s faktem, že hlava je sama. Konečně sama! Taky ona je konečně sama! ...
             -mh-