ZMIZELÁ PLZEŇ

Na výstavě jsou prezentována díla ze sbírek ZČG, jejichž autory jsou Václav Jansa, Karel Votlučka, Svatopluk Janke, Augustin Němejc, Jan Konůpek, Alois Moravec a další umělci. Ze sbírek Západočeského muzea je vystaven mj. unikátní střelecký terč s pohledem na Plzeň z r. 1796 zachycují dosud stojící městské hradby, z fondů Archivu města Plzně řada vedut. Představeno je také několik stavebních a urbanistických plánů, např. projekt sirkárny v dnešní Sirkové ulici. Součástí expozice jsou také dva architektonické modely – historický (1913) zachycující původní podobu Riegrovy ulice a současný zachycující rekonstrukci zahradního altánu purkmistra Martina Kopeckého. Expozici doplňuje celá řada reprodukcí fotografií z několika fondů (předně Archiv města Plzně) a úryvky ze dvou filmů. Mnohé pozoruhodné drobné exponáty pocházejí ze soukromých sbírek.  

Výstava je členěna do tří základních částí. Zabývá se Historickým jádrem města a širším centrem a předměstími do roku 1945 a v letech 1945 – 2016.

Výstava se koná jako připomenutí 100. výročí vydání stejnojmenné knihy Antonína Friedla, 75. výročí vydání knihy Ladislava Lábka Zkáza staré Plzně a 50 let od zahájení plošné demolice centra Plzně kvůli silničním stavbám. A nemělo by jít jen o dokumentaci architektonických, uměleckých a urbanistických ztrát města.

Zapůjčené exponáty, historické fotografie a filmy:
Archiv města Plzně
Archiv společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s.
Krátký film Praha, a. s.
Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní – spisovna
Národní filmový archiv
Národní památkový ústav, ú. o. p. v Plzni
Spolek Boleveckých rodáků
Státní oblastní archiv v Plzni
Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška
Západočeská galerie v Plzni
Západočeské muzeum v Plzni – oddělení starších dějin, novějších dějin, národopisu
soukromé sbírky a archivy (Jaroslav a Jaroslava Domaničtí, Petr Domanický, Jan Šlouf, Jaroslava Kováčová, Radovan Kodera)

PUBLIKACE

K výstavě ZČG vydává publikaci Plzeň zmizelá, která volně navazuje na I. díl knihy z edice Zmizelé Čechy, jenž se zabýval historickým jádrem. Vzhledem k tomu, že vydavatel upustil od plánovaného II. dílu, připravil stejný autorský tým (Tomáš Bernhardt, Jana Domanická, Petr Domanický) samostatnou knihu, která se středem města zabývá jen rámcově a důraz klade na zatím nezpracované širší centrum a předměstí.

Editor: Petr Domanický
Texty: Tomáš Bernhardt, Jana Domanická (roz. Synková), Petr Domanický
Fotografie současné: Radovan Kodera, Oto Palán
Jazyková redakce: Stanislava Fedrová
Grafická úprava: Martin Bušek, Jan Dienstbier
Vydala: Západočeská galerie v Plzni, příspěvková organizace, Plzeň 2016

Pro mimořádný zájem veřejnosti je výstava PRODLOUŽENA do 9. února
(otevřeno i v pondělí)

DOPROVODNÝ PROGRAM

Komentované prohlídky výstavy, není-li uvedeno jinak, jsou začátky od 17 hodin:

24. 11. 2016 (Petr Domanický, Tomáš Bernhardt)

  8. 12. 2016 (Tomáš Dufek)
15. 12. 2016 (Petr Domanický) JIŽ OBSAZENA
11. 12. 2016 (Monika Hubková)
16. 12. 2016 (Monika Hubková)
18. 12. 2016 (Tomáš Dufek)

15. 1. 2017 (Tomáš Dufek) JIŽ OBSAZENA
19. 1. 2017 (Petr Domanický, Tomáš Bernhardt) JIŽ OBSAZENA
22. 1. 2017 (Monika Hubková) - v 16 a 17 hodin
28. 1. 2017 (Monika Hubková) - v 16 a 17 hodin
29. 1. 2017 (Tomáš Dufek) - v 15 a 16 hodin

3. 2. 2017 (Monika Hubková) - 17 hodin (JIŽ OBSAZENA) a 18 hodin
4. 2. 2017 (Tomáš Dufek) - v 15 hodin (JIŽ OBSAZENA) a 16 hodin

V zájmu zajištění kvalitních podmínek pro návštěvníky je počet účastníků prohlídky omezen na 30 osob. Předprodej vstupenek: vstupenky je možné zakoupit na pokladně výstavní síně „13“ denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin (tel. 377 908 534).

Představení knihy Plzeň zmizelá
15. 11. 2016 od 17 hodin

Přednáška o modelu zahradního pavilonu purkmistra Martina Kopeckého v Plzni
(v rámci cyklu Jedno dílo / jeden svět)
7. 12. 2016 od 17 hodin

Přednáška o souboru obrazů Václava Jansy Stará Plzeň
(v rámci cyklu Jedno dílo / jeden svět)
4. 1. 2017 od 17 hodin

Plzeň ve filmu
26. 1. 2017 od 17 hodin
Film české nové vlny 60. let Každý mladý muž (1965, scénář a režie Pavel Juráček)
byl natáčen v Plzni a je v něm zachycena řada dnes již neexistujících plzeňských zákoutí – mj. městská část Rychtářka krátce před demolicí.
Snímek, v němž hrají Pavel Landovský a Ivan Vyskočil v rolích vojáků základní vojenské služby, představí filmový historik Jan Kastner. Vstupné 25 Kč.

25 let od demolice budovy býv. Městských domů sociální péče v sadech 5. května
2. 2. 2017 od 17 hodin – přednáška Petra Domanického s promítáním vzácného filmového dokumentu

Pracovní list pro žáky 2. stupně ZŠ a SŠ ke stažení zde, metodický list pro vyučující zde.

Galerijní animace pro školní skupiny: pro sjednání termínu návštěvy kontaktujte prosím edukátorku Mgr. Marcelu Štýbrovou, stybrova@zpc-galerie.cz, 377 908 515.

I. Vývoj města do roku 1850
Nová Plzeň vznikla na konci 13. století na místě, kde dosud žádná sídelní struktura nebyla. To umožnilo vytyčení pravidelného šachovnicového půdorysu, který se včetně parcelace dochoval v hrubých rysech dodnes. Od počátku se při cestách vycházejících ze čtyř bran formovala předměstí. Původní vzhled Plzně i jejích předměstí setřelo několik období přestaveb vyvolaných někdy válečnými událostmi či živelnými pohromami, jindy zbohatnutím města a změnou nároků na bydlení. Město bylo ve dvacátých a třicátých letech 15. století několikrát neúspěšně obléháno husitskými vojsky. Při těchto událostech zanikla zástavba na předměstích a musela pak být znovu obnovena. Samotné město poznamenala série žhářských útoků v roce 1507. Šestnácté století naopak bylo obdobím prosperity. V jeho druhé polovině se prosadil renesanční styl a zcela změnil tvář původně gotického města. Poprvé byla Plzeň dobyta až roku 1618 na začátku třicetileté války. Znovu byla vypálena předměstí a jejich část zabralo nové barokní opevnění. Válka město vyčerpala a po ní následovala stagnace až do konce 17. století. Stavební oživení nastalo až po roce 1700, kdy se v Plzni prosadil barokní styl. Tvář města ovlivnily josefinské reformy, při nichž byly zrušeny dva ze tří klášterů a hřbitovy ve městě, upraveno školství i městská správa. Na konci 18. století ztratila Plzeň pevnostní funkci, bourání hradeb a otevírání města do okolí se však rozběhlo rychleji až kolem 1. čtvrtiny 19. století. Toto období je spojeno s působením purkmistra Martina Kopeckého (1828–1850) a s jeho úspěšným úsilím o modernizaci města. V té době se nacházelo v přechodném stavu, kdy se rozsahem ještě příliš nelišilo od středověku, již však stoupal počet obyvatel a vznikaly podmínky pro prudký růst v 2. polovině 19. století.

II. Historické jádro jako specifický prostor města v letech 1850-2016
Na příkladech typických pro jednotlivé etapy sledovaného období můžeme pozorovat proměnu v přístupu k památkám. Nadšení ze započatého průmyslového rozvoje a snaha o proměnu v moderní město vedly po polovině 19. století k ignorování staletí utvářených hodnot starého města. Symbolem této doby je zboření gotického Říhovského domu na náměstí. Hlavní vlna ekonomické emancipace města, probíhající v podstatě od osmdesátých let 19. století, s sebou přinášela nebývalý tlak na přestavby historických domů na mnohonásobně objemnější domy činžovní nebo na paláce důležitých institucí. Zažitý obraz města s tradičními dominantami se tehdy výrazně proměnil – v této době se Plzeň vyřadila ze seznamu goticko-renesančních českých historických měst. Oficiální památková péče zajišťovaná konzervátory c. k. Centrální komise fungovala spíše formálně. Zásadní obrat nastal roku 1909 se vznikem Kroužku přátel starožitností, seskupeným kolem nadšence Ladislava Lábka. Od té doby můžeme sledovat pozitivní změny ve vnímání památek veřejností.  Symbolickou stavbou je Gerlachovský dům, který byl před první světovou válkou díky Kroužku zachráněn před demolicí a městem vzorně opraven pro účely nově vzniklého Národopisného muzea. Celé období první republiky lze pro historické jádro Plzně, a to přes zasypání Mlýnské strouhy v počátku éry, považovat za kultivované a klidné období. Také druhá světová válka se památek středu Plzně dotkla minimálně, dokonce intenzívní spojenecké nálety se kromě jediného případu jádru města vyhnuly. Celospolečenské změny po roce 1948 se týkaly také památek. Dle proklamací mělo jít o vzornou péči o tyto hodnoty, mezi které ale rozhodně neměly patřit stavby vzniklé v předchozí kapitalistické době. V Plzni většina staveb pocházela právě z tohoto období, což bylo na počátku padesátých let důvodem neúspěšnosti prvního návrhu vyhlášení zdejší památkové rezervace. Přestože koncem uvedeného desetiletí vešel v platnost vůbec první památkový zákon u nás, v historickém jádru opět docházelo k velkým památkovým ztrátám. Symbolem bezohlednosti bylo zbourání téměř celého bloku historické zástavby včetně barokní solnice v Sedláčkově ulici. V dalších letech bylo stále jasnější, že proklamace se s realitou rozešly téměř zcela. Socialistický režim absolutně nezvládal potřebnou údržbu a historické jádro se dostalo do tristního technického stavu. V roce 1989 se sice stalo, po přehodnocení vztahu k novodobé architektuře, památkovou rezervací, teprve následující období otevřelo cestu k obnově jednotlivých domů a veřejných prostor.

III. Vývoj města mimo historické jádro v období 1850-2016
Třetí čtvrtina 19. století představovala v urbanismu Plzně negaci předchozí velkorysé éry Martina Kopeckého, kdy se středověké město otevřelo do zeleně veřejných sadů a soukromých zahrad. Absence kvalitních pravidel rozvoje Plzně a zcela nedostatečný rozhled nového vedení vedly v době intenzívní výstavby průmyslových podniků a železniční sítě k mnohdy až vandalskému zacházení s hodnotami města – potenciálem památkovým i krajinným. Pro zvýšení úrovně výstavby mělo zlomový význam, kromě založení stavebního úřadu, otevření německé státní průmyslové školy v Plzni. Poslední desetiletí 19. století představuje pro Plzeň zatím nebývalou intenzitu rozvoje a zejména tvorbu nové infrastruktury, založené pro potřeby celého dalšího století. Avšak ani v této éře nenacházíme dlouho výraznější zlepšení v přístupu ke stavbě města jako celku. Dochází k němu teprve po roce 1905, patrně díky příchodu Matouše Mandla a Vojtěcha Kapsy do vedení obce. Začíná postupné přepracování regulačních plánů na zcela nových a velkorysých principech. Třebaže na meziválečném období nalézáme mnohé nedostatky i po stránce architektury a urbanismu lze toto období hodnotit jako jednoznačně nejpřínosnější od dob Martina Kopeckého dodnes. Plzeň se dařilo postupnými kroky nejen rozvíjet, ale i kultivovat v relativně dobře fungující i vyhlížející velkoměsto. Ani dramatický závěr roku 1938, kdy se z Plzně stalo město ležící na nové státní hranici, nevedl ke změně v přístup k urbanismu města. Z počáteční výhody, kterou představovala přítomnost Škodovky například pro lepší životní podmínky zaměstnanců, se za ale války stává zásadní potíž a z Plzně nebezpečné ohnisko. Plzeň – resp. předně zbrojovka představovaná Škodovými závody, se stává dějištěm náletů spojeneckého letectva. Přes celkové zničení několika set domů a poškození dalších budov a míst včetně části městské infrastruktury nálety neznamenaly rozvrácení struktury města. Jeho nejdůležitější části vyvázly s minimálními škodami.
Odborné kruhy v Plzni v té době ovládl shodný pohled – město jako celek je třeba plánovat nově a jinak než dříve. Vlastní příprava však začala až po komunistickém puči, kdy diskuze o případných jiných možnostech a nových trendech skončila. Zpracování plánu dostal zadáno Jindřich Krise a František Sammer, kteří město navrhují velkoryse a moderně. Zásadní problém ale představuje jejich řešení centra, kde beze změn ponechávají jeho sevření dvojicí gigantických průmyslových závodů a dvojici nejvýznamnějších křižovatek regionu přebudovávají na moderní mimoúrovňová křížení autostrád, přičemž polohu v centru ponechávají. Vůbec nerozpoznávají hodnoty historického centra mimo jeho jádro, navrhují téměř kompletní zboření a stavbu nových čtvrtí, v nichž se téměř nemělo bydlet. První polovinu šedesátých let je možné považovat za klíčovou pro další osud urbanismu Plzně. Od roku 1962 pracuje tým projektantů vedený architektem Zbyňkem Tichým na dalším návrhu územního plánu Plzně. Tichý sice využívá svých nedávných zkušeností ze západní Evropy, avšak nebere v úvahu, že se tam situace začíná měnit. Nezohledňuje varování před nebezpečím dopravního inženýrství pro urbanismus centrálních oblastí měst a svůj plán zakládá na převzetí zásad daných téměř před dvěma desetiletími Krisem a Sammerem. Další problém představoval závazek XI. sjezdu KSČ, který v červnu 1958 slíbil do roku 1970 postavit v ČSR více než milion bytů. Vznikala první panelová sídliště, jejichž stavbu provázely četné demolice historické zástavby. Mnohem závažnější bylo, že podobný proces plošných demolic začal souběžně i na několika místech v centru. Celkový dojem z Plzně v šedesátých letech byl však vcelku příznivý, neboť razantní zásahy ovládaly zatím naprostou menšinu území a vznikaly i nové přínosné objekty. Oproti tomu období tzv. normalizace je možné považovat za nejhorší etapu v dějinách plzeňského urbanismu a architektury vůbec. Pozornost oficiálních míst se zaměřila na výstavbu sídlišť na Severním předměstí a na centrum Plzně. Jeho neudržovaná zástavba se dostala do tak zoufalého stavu, že dochází k plošným demolicím v dříve nevídaném rozsahu. Nové stavby pak neznamenají náhradu, ale svým charakterem často devastaci území ještě prohlubují. Nejhorší zásah představovala stavba východo-západního průtahu, který způsobil mnohakilometrovou průrvu městem s charakterem periférie. 
Celospolečenské změny po listopadu 1989 přinášely ohromné naděje také v urbanismu Plzně. Jsme svědky pozoruhodného procesu, kdy soukromníci, obec i další instituce vyvedli mnohá území centra města i předměstí ze zoufalého stavu a obnovily v nich život. Památková péče iniciovala ochranu četných staveb a lokalit a výrazně postoupilo i poznání vývoje města. Celá řada pozitivních změn ukazuje na potenciál Plzně, řada problémů ale přetrvává. Město zatím neumí předcházet tomu, aby celkový obraz Plzně nepůsobil dojmem určité nahodilosti, a předně si nedokáže dobře poradit se svým největším problémem, který představuje jeho poničené širší centrum.