Madona plzeňská

katedrála sv. Bartoloměje, hlavní oltář

Plzeňská madona je nejen jedním z klíčových příkladů rané fáze krásného slohu, ale především nejvýznamnějším příkladem kultického díla, kterému je kontinuálně od jeho vzniku až po současnost prokazována náboženská úcta.

Původně zřejmě reprezentovala Mater domus, symbol a ochránkyni farního kostela sv. Bartoloměje, jehož správci a stavebníky byli němečtí rytíři. Ke vzniku samostatné úcty k soše Madony přispěla zkouška, kterou město prodělalo při husitském obléhání v letech 1433–1434. Odchod husitských vojsk byl vnímán jako zázrak a Madona získala status ochranitelky obce – městského paladia. Osvobození od kacířů určilo nový kolektivní význam madony jako symbolu katolické pravověrnosti města. Tyto myšlenky připomínal Nový svátek slavený na paměť odchodu husitských vojsk vždy první neděli po svátku sv. Stanislava. Slavnost zaštiťoval obraz Plzeňské madony na praporci. Madona na mariánském oltáři byla obdarovávána votivními dary a nejpozději v 16. století získala pověst zázračnosti. Tento kult se rozvinul v 17. století, kdy se stala divotvůrkyní (thaumaturgou), která město zbavila morové rány v roce 1680. Socha je od té doby ctěna jako starobylé paladium a zázračná ochránkyně města Plzně. Po vzniku plzeňského biskupství v roce 1993 se stala patronkou plzeňské diecéze.

Maria nese v náručí nahé dítě – vtěleného syna Božího, Ježíše Krista, který svírá v rukou zlaté jablko, odznak své vlády nad světem a poukaz na dědičný hřích. Kristus je Marií zosobňující církev nabízen jakožto svátostná oběť, zpřítomňovaná v eucharistickém zázraku během mše. Jeho dvojí přirozenost – lidská a božská – je tak vizuálně spojena, přičemž lidskou přirozenost zdůrazňuje realistický motiv zabořování Mariiných prstů do měkkého dětského těla a přivrácení dítěte k adorantovi, na kterého upírá svůj pohled a k němuž pootevřenými ústy promlouvá.