Martin Salcman
15/12/2009, Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy, Pražská 18
K výstavě: Martin Salcman
MARTIN SALCMAN Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy, Pražská 18, Plzeň, 16. prosince 2009–14. března 2010. Slavnostní zahájení 15. prosince 2009 v 17.00 hodin. Autoři výstavy: Tomáš Brabec, Jaroslav Vančát, Zbyněk Sedláček. Kurátorka výstavy: Petra Kočová. K výstavě Západočeská galerie v Plzni vydala publikaci "Martin Salcman 1896–1979".
Po téměř třicetileté odmlce – poslední výstava Martina Salcmana se uskutečnila roku 1981 – je ve výstavní síni Masné krámy Západočeské galerie v Plzni veřejnosti představen polozapomenutý umělec, přední člen Umělecké besedy, dlouholetý redaktor uměleckého měsíčníku Život, významný pedagog Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a především aktivní účastník meziválečných avantgardních hnutí Martin Salcman. Oproti předchozím samostatným výstavám (1936, 1942, 1950 a 1981) představuje nynější retrospektiva tvorbu Martina Salcmana v dosud nejucelenější podobě. Téměř děvět desítek autorových prací pochází z 19 galerií České republiky (největší soubor je zapůjčen ze sbírky Národní galerie v Praze, Galerie umění Karlovy Vary, Oblastní galerie v Liberci, Galerie Středočeského kraje a rovněž a ze sbírky Západočeské galerie v Plzni). Nezanedbatelný podíl představují taktéž zápůjčky ze soukromých sbírek.
Tématicky je možné Salcmanovu tvorbu rozčlenit do krajin, zátiší, portrétů a několikrát zpracovaného biblického příběhu Milosrdného Samaritána, z hlediska užité techniky je v expozici zastoupena malba, menším souborem také kresba a grafika. Výstavu doplňují archivní materiály zapůjčené z Archivu Národní galerie v Praze (náčrtníky, přednášky z dob působení na PdF UK v Praze).
Vedle prací Martina Salcmana jsou na výstavě představena také díla jeho výtvarných vzorů, učitelů, či kolegů (Aleš, Purkyně, Preisler, Rabas, Novák, Kerhart) a také jeho asistentů (Sýkora, Linhart, Patera, Smetana).
Martin Salcman (1896–1979) pocházel ze skromných až chudých poměrů. Otce ztratil v deseti a matku ve čtrnácti letech. Od útlého mládí se tudíž spoléhal především na sebe a na sílu své vlastní vůle. Tu byl ostatně v tvrdých podmínkách dělnických kolonií v blízkosti kaolinových dolů v okolí Druztové a Ejpovic nucen prokazovat každý den. Již jako student gymnázia projevoval zájem o umění i nepopiratelný výtvarný talent. Na jeho umělecký potenciál ukazuje nevelký „Autoportrét v modré brigadýrce“, překvapivě provedený v oleji a bez ohledu na nedostatek profesionálního poučení mladého autora vynikající silným smyslem pro vystižení fyziognomických charakteristik portrétovaného. Ovšem umělecké začátky Martina Salcmana rozhodně nebyly přímočaré a už vůbec ne snadné. Před vstupem na Akademii výtvarných umění strávil několik roků těžkou prací v dolech. Do důvěrně známého prostředí dělnických a hornických společenstev se v čase studií dokonce opakovaně vracel. Studium započaté u prof. Preislera a často přerušované – především opakovaným pobytem v Paříži – po letech dokončil u prof. Krattnera. Již v té době se stal provizorním, krátce nato pravidelným, členem Výtvarného odboru Umělecké besedy, do které vstoupil spolu s V. V. Novákem a L. Šimákem. Z této doby se dochovalo hned několik prací, které Salcmana představují jako moderním uměním dobře poučeného autora, osobitě reagujícího na nejnovější trendy i plně reflektujícího silnou domácí tradici. V rámci svých pařížských pobytů, které zasvětil detailnímu studiu starých mistrů i otců moderní malby, hned dvakrát vystavoval na Salon des Tulleries.
Vrchol Salcmanovy umělecké kariéry přišel společně s jeho řádným vstupem do UB. Řady spolku, ve kterém se potkal s blízkým přítelem Oldřichem Kerhartem i dalšími vrstevníky; Josefem Brožem, Vojtěchem Sedláčkem, Václavem Vojtěchem Novákem a dalšími, se tak rozšířily o mladého umělce, který byl nejen plný nadšení a tvůrčích sil, ale byl též mimořádně dobře obeznámen s bohatým uměleckým děním v Paříži. Ihned se zapojil do spolkových aktivit a brzy se na stránkách besedního sborníku Život objevily jeho kritické analýzy a komentáře jak k probíhajícím výstavám tak k ryze teoretickým otázkám. Roku 1936 uspořádal svou první soubornou výstavu, kde vystoupil jako člen užšího „venkovského“ křídla UB sdruženého kolem Václava Rabase, který mladým „beseďákům“ poskytoval téměř otcovské zázemí. V prostředí UB si Salcman brzy získal reputaci zdatného organizátora, kterou mnohokrát zúročil při realizaci besedních výstavních projektů stejně jako později v rámci své pedagogické činnosti na půdě Pedagogické fakulty UK v Praze, kde po roce 1945 na dlouhá léta zakotvil.
Tvůrčí spolkové soužití násilně přerušila okupace a následný válečný konflikt. Umělecký život pod tíhou represe ze strany okupačních či domácích kolaborujících orgánů státní moci téměř ustal a umělci, pokud vůbec, se vyjadřovali složitým jazykem národně laděných symbolů. Salcman se v této zjitřené době uchýlil do redakce sborníku Život, odkud se snažil navazovat na předválečné úspěchy Umělecké besedy. Roku 1942, v době vzniku tzv. Skupiny 42 – nové avantgardy uvnitř výtvarného odboru UB – uspořádal soubornou výstavu svých prací v galerii Vilímek. Ale skutečné probuzení a nové vzepětí se objevilo až s koncem války. Znovu sešikované besední kruhy, povzbuzené vystoupením mladých, se bez ohledu na křehkost politické reality pustily s velkou nadějí do práce. Bohužel únorové události roku 1948 většinu těchto nadějných vizí pohřbily. Čas, který spolek na svou plnou obnovu potřeboval, nebyl dostatečný. Salcman v té době již působil jako pedagog na PdF UK v Praze. S vědomím, k jak zásadním změnám v Československu dochází, nehledě přitom na svou výrazně levicovou – rozumějme intelektuálně levicovou – orientaci, neváhal své postavení profesora využít k pomoci těm, jejichž studium bylo z třídních důvodů ohroženo.
Svou pedagogickou praxi založil Salcman na osobité teorii „relační barevné kompozice“, úloze valéru a kresby, které svým studentům demonstroval na příkladech vybraných děl českých i evropských umělců, jakými byli Jacques Louis David, Paul Cézanne, Mikoláš Aleš a další. Svým rozhledem a noblesním až aristokratickým vystupováním si brzy vysloužil značnou popularitu mezi posluchači. Mnozí na něj dodnes v tomto smyslu vzpomínají a rádi parafrázují a vzpomínají jeho teoretické postuláty. Konec umělecké kariéry Martina Salcmana byl poznamenán destrukcí světa hodnot, které vyznával a jimž rozuměl. Nepochopení a nedocenění přišlo nakonec i ze strany nejméně pravděpodobné, totiž z řad jeho studentů, kteří po nalezení své vlastní cesty začali nahlížet svět svého oblíbeného profesora kriticky.
Jako umělec se Martin Salcman představil coby zdatný portrétista – zajímavé jsou především portréty činovníků československého kulturního života v Paříži (nezvěstným zůstává Salcmanův portrét Tomáše Bati), neúnavný experimentátor krajinář – ve svých pracích dovedl zúročit pařížská poučení i silný vliv Rabasův a přesto neupadnout do epigonství, mistr figurální kompozice – zvláště silným tématem k němuž se Salcman opakovaně vracel, byla kompozice Milosrdného Samaritána snad odkazující k hluboké české tradici Karla Purkyně (Shakespearovský průvod), a v neposlední řadě jako tvůrce klasických zátiší na samém sklonku Salcmanovy tvorby transformovaných do ryze abstraktních kompozic. Nadčasovost Salcmanova odkazu dokazuje početná skupina současných výtvarníků, jimž vážený profesor zprostředkoval hodnoty umění klasického i moderního, především však umění opravdového.
Tomáš Brabec