Jan Autengruber
8/10/2009, výstavní síň Masné krámy
K výstavě: Jan Autengruber

JAN AUTENGRUBER Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy, Pražská 18, Plzeň 8. října – 29. listopadu 2009 Výstava se koná pod záštitou Václava Riedlbaucha, ministra kultury České republiky a Milady Emmerové, hejtmanky Plzeňského kraje Autoři výstavy: Jan Jedlička, Vojtěch Lahoda Publikace: Nakladatelství Arbor vitae Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, v sobotu od 12 do 18 hodin

Dílo pacovského rodáka Jana Autengrubera mělo zvláštní osudy. Během jeho působení v Německu se stalo známým a oslavovaným. Obrazy mladého malíře, který se školil v Mnichově, byly zasílány na řadu přehlídek německého moderního umění a recenze o nich nešetřily chválou. Vzhledem k malířovu pobytu v Německu a Itálii nebylo jeho dílo v Čechách příliš známé. Jediný z českých výtvarných kritiků, který Autengruberovo dílo soustavně sledoval a vysoce jej hodnotil, byl Jaromír Pečírka. První a jediná monografie, kterou připravila Alžběta Birnbaumová, vyšla v roce 1960.

Zájem o Autengruberovu tvorbu vzbudila výstava pozdních Autengruberových kreseb v Národní galerii v Praze v roce 2002, které dcera malíře darovala této instituci. Od té doby se Autengruberova díla objevují v širších přehlídkách českého moderního umění a dostala se i do stálé expozice Národní galerie v Praze.

Retrospektivní výstava v Západočeské galerii v Plzni tak poprvé představuje takřka neznámého malíře v dosud nejrozsáhlejším výběru. Objevují se tu všechny polohy jeho tvorby, práce mnichovské a z Německa, skvělé krajiny a studie z Itálie, portréty, a velká škála kreseb. Skutečným vrcholem jsou expresívní obrazy Ukřižování, které se směle mohou měřit s díly německých expresionistů. Na výstavě je také řada fotografií, osobních dokumentů, korespondence, pohlednice a rozmanité ukázky z malířových skicáků a náčrtků.

Při příležitosti výstavy vydalo nakladatelství Arbor vitae malířovu monografii Jan Autengruber, jejímž autorem je Vojtěch Lahoda z Ústavu dějin umění AV ČR.

Největší počet děl je zapůjčen ze soukromých sbírek a z Městského muzea Antonína Sovy v Pacově, dále pak z Galerie Středočeského kraje, Národní galerie v Praze a Galerie hl. m. Prahy.

JAN AUTENGRUBER (25. 4. 1887 Pacov – 15. 7. 1920 Praha) studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (prof. Emanuel Dítě, 1904–1907) a na Akademii výtvarných umění v Mnichově (prof. Hugo von Habermann, prof. Angelo Jank, 1907–1911 ateliér malby, 1915 studium freskové malby a restaurování u Maxe Dörnera). V letech 1907–1913 působil v Mnichově, roku 1910 podnikl na kole cestu do Paříže a v období 1913–1915 pobýval v Itálii na základě Klaarova stipendia. V předposledním roce války narukoval a odešel na frontu, záhy byl uvolněn a restauroval nástěnné malby v kostele v Jindřichově Hradci. Po roce 1918 působil v jižních Čechách a v Praze. Onemocněl španělskou chřipkou, která se vyvinula v těžký zápal plic. Zemřel v pražské vinohradské nemocnici roku 1920.

Výstava zahrnuje základní tematické a geografické okruhy malířovy tvorby.

Čechy reprezentuje několik obrazů z roku 1904 označených místem vzniku Sázava. Odkazují ke skvrnovému, expresivnímu, ale stále ještě víceméně dekorativně chápanému postimpresionismu, jemuž dal výraz český malíř Antonín Slavíček.

V Mnichově se malíř zabýval portréty, malbou aktů, ale také kopírováním obrazů starých mistrů a motivy zátiší s maskami. Autengruberovy malířské začátky spadají do období doznívající secese. Osvojil si efektní mnichovský realismus, zprvu v napětí naturalismu a impresionistické barevné skvrny.V bavorské metropoli Autengruber dospěl k monumentálním, polofigurálním nebo celofigurálním portrétům reprezentačního rázu, které dobře splňovaly nároky klientely. Vedle výtečného Portrétu houslisty Adolfa Hartmanna-Trepky (1912) je to psychologicky výrazný Portrét Paula Steinberga (1912). Na konci prvního desetiletí se umělcova malba uvolňovala směrem ke zdůraznění výrazu a volnosti malířského gesta a dostala se do jedné roviny s tehdejší malbou Lovise Corintha či Maxe Liebermanna.

Autengruber byl nejen malířsky, ale i hudebně nadaný. Hudbu miloval stejně jako malování. Hrál na klarinet a na housle. V Mnichově se v roce 1911 zdokonaloval ve hře na housle hodinami u profesora konzervatoře Ludwiga Vollnhalse. Autengruber na tento nástroj soustavně cvičil, ale také sám sebe zpodobnil jako houslistu, namaloval zátiší s houslemi a své vlastní housle vyzdobil vyřezávaným ornamentem.

V roce 1910 uskutečnil Autengruber několikaměsíční cestu na jízdním kole přes Německo do Francie. Podle dochovaných obrazů a studií lze cestu identifikovat: Ulm, Stuttgart, Štrasburk, Remeš, Nancy, a nakonec hlavní cíl cesty: Paříž.

Ve druhé polovině listopadu 1913 se umělec vydal do Itálie. Začal tak naplňovat podmínky Klaarova stipendia, které mu bylo přiznáno na dobu dvou let od 1. února 1913 do konce ledna 1915. Na podzim vyrazil přes Vídeň do Benátek, odtud do Padovy a Bologni, kde oslavil Nový rok 1914. V lednu 1914 vyrazil Autengruber do Neapole a následně na Sicílii, do Taorminy a Palerma. V Messině jím otřásl pohled na zdevastované město po katastrofálním zemětřesení z 28. prosince 1908. Pokračoval do Pompejí, Sorrenta, Paesta a na Capri.

Z jihu se dostal do Říma v březnu 1914. Z italské metropole pochází pozoruhodná série kreseb stromů zejména z Palatina, jejichž jasnost a lapidárnost nepotlačuje dojem ostrého slunce, svítícího skrz koruny stromů. Nejvíce ho ovšem malířsky zaujala Taormina. V italských krajinách, zejména těch, co Autengruber namaloval na jihu, v Taormině a okolí, se postupně mění těkavý, chvějivý rukopis barevných fleků krajin z roku 1910 v expresivní, sumární a dynamickou zkratku. Umělec si tam uvědomil daleko více, než ve střední Evropě, že virtuózní schopnost malby musí překonat radikálním výrazovým nasazením. V květnu 1915 rychle odjel do Curychu kvůli vystavení nového pasu na rakouském konzulátu. V ateliéru v Římě musel údajně ponechat některá svá díla.

Během války se malíř stále intenzivněji zabýval nadčasovými biblickými motivy, které jsou nejspíše schopny vystihnout dramatičnost doby a současně bezmoc člověka tváří v tvář válečnému šílenství. Zabývá se motivem svatého Kryštofa, neboli Christofora, čili „nosiče Krista“, toho, který malého Ježíška přenesl přes řeku. Autengruber kreslil Kryštofa jako návrhy na plastiku, již realizoval v roce 1919 z vosku.

Od roku 1912, ale daleko výrazněji až během italského pobytu v roce 1915, se množí v malířových kresbách a také méně častých obrazech motivy Ukřižování a Vztyčení kříže, ale i Svatého Šebestiána. Autengruber stupňoval výraz v několika obrazech Vztyčení kříže. Smyslný, dramatický a přitom krutý tanec Salome je u malíře stejně výrazově vyhrocený jako Ukřižování. Zmíněnými díly radikální expresivně rozervané dynamické formy dosáhl Jan Autengruber vrcholu a bez nadsázky se zařadil po bok tvůrcům, jako byli Lovis Corinth, Max Slevogt, Max Liebermann či Max Beckmann do roku 1910.