Kubismus 1910 - 1925 ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni
8/10/2009, výstavní síň "13"

Výstava představuje veřejnosti poprvé uceleným způsobem soubor kubistických prací ve sbírkách galerie. Tato kolekce patří k nejvýznamnějším celkům ve sbírkovém fondu ZČG a svým významem se řadí bezprostředně za sbírku kubismu Národní galerie v Praze a Moravské galerie v Brně. Vznikla zásluhou prvního ředitele galerie Oldřicha Kuby, kterému se podařilo zakoupit řadu významných děl čelných představitelů Osmy a Skupiny výtvarných umělců i některých dalších autorů, jejichž tvorba byla po nějaký čas ovlivněna kubismem. K výstavě vyšel reprezentativní katalog.

8. října 2009 – 31. ledna 2010

Autor a kurátor výstavy: Petr Jindra

Odborná spolupráce: Vojtěch Lahoda, Ústav dějin umění AV ČR v. v. i. Grafické řešení: Robert V. Novák

Výstava se koná pod záštitou Václava Riedlbaucha, ministra kultury České republiky,

a Milady Emmerové, hejtmanky Plzeňského kraje

Publikace: Kubismus 1910–1925 ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni, Západočeská galerie v Plzni, 2009

Koncepce výstavy omezuje výběr děl obdobím mezi rokem 1910, kdy vznikají v českém prostředí první protokubistická a kubistická díla, až rokem 1925, kdy se tvůrčí perioda autentického kubismu chýlí k závěru. S výjimkou Vincence Beneše a Otakara Kubína jsou na výstavě zastoupeni všichni hlavní představitelé českého kubismu z generace Osmy a Skupiny výtvarných umělců: Josef Čapek, Emil Filla, Otto Gutfreund, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Václav Špála. Tento soubor doplňují kubizující obrazy Jana Zrzavého (Náměsíčník, 1913) a Zátiší se zelenou sklenicí Georga Karse (1914), které ZČG získala v letošním roce. Mimořádně významné jsou zejména soubory kubistických prací Emila Filly a Bohumila Kubišty, jež obsahují klíčová díla kubismu a českého moderního umění vůbec.

Emil Filla je představen klíčovými kubistickými pracemi z let 1913–1914 a poválečnou sérií zátiší z let 1922–1925. Jedním z vrcholů souboru je obraz Hlava starého muže (Hlava starce) z roku 1914 malovaný v Rotterdamu. Nese stopy silného vlivu Rembrandta v traktování světla a také v pojetí starců jako „bytostí vnitřního světla, jako filosofů-proroků.“ Fragmentární vlny dlouhého vlasu, ale i kulatá čepice na temeni a část kníru sugerují domněnku, zda Filla neměl na mysli imaginární kubistickou podobiznu Jana Ámose Komenského, o jehož dílo a osud se v Holandsku od počátku svého pobytu živě zajímal. Hlavu starého muže je možné srovnat se slavným obrazem Picassa Básník (1912), který Filla dobře znal z Kahnweilerovy Galerie v Paříži. Práce z let 1922–1925 přinesla nové pojetí kubistického obrazu typu kuchyňských zátiší s organickými materiemi a tvaroslovím. Věcné, konstruktivně jednoduché objekty (sklenice, láhev, dýmka, podnos, hudební nástroj apod.), nahrazují organické předměty, které vnášejí do kubistické skladby nové smyslové kvality (vánočka, artyčok, vejce). Jsou to zátiší charakterizovaná domácí, takřka kuchyňskou intimitou, výrazově usilující o „živelný účin látkovosti“ (V. Kramář).

Bohumil Kubišta se kubistickým pojetím zobrazení začal zabývat v letech 1910–11. Z té doby jsou zde obrazy Zátiší z chléva, Nesení Kříže (Křížová cesta) (1910), a Paridův soud (1911). Obraz Křížová cesta byl prvním článkem „klasicistního intermezza“ Kubištovy tvorby, zahájeného na počátku roku 1911. K jeho vrcholům patří největší plátno, které Kubišta kdy namaloval, Paridův soud. Skvostem sbírky je monumentální obraz Vzkříšení Lazara (1911–1912), který z této klasicistní fáze vychází, dospívá však k dramatické, expresivní, duševně aktivní poloze s naléhavým obsahem. Pro Kubištu byl kubismus prostředkem k vyjádření duchovní skutečnosti – jmenované obrazy prokazují Kubištovu tendenci obohatit novou duchovní formu přínosem starých mistrů – v případě Vzkříšení Lazara je to zejména obdivovaný předchůdce moderny El Greco. Zvolené téma souviselo s Kubištovými úvahami o moderním umění jako prostředku duchovní obrody. Příběh o „probuzení Lazara ze spánku smrti“ lze číst jako symbolický příměr a zároveň apel na duchovní vzkříšení umění a společnosti. Náročným myšlenkovým obsahem a složitou syntézou výtvarných východisek, patří Vzkříšení Lazara k nejvýznamnějším dílům českého moderního umění. Také v Zátiší s vázami (1911) se projevuje Kubištův zájem o duchovní náplň uměleckého díla. V nitru obrazu se rozvíjí spirálový pohyb, který souvisí s přesvědčením malíře o životodárné duchovní síle prostupující celý vesmír. Vedle záhadného Ateliéru (1912) je představen obraz Námořník (1913), namalovaný již v Pule, stejně jako Nálet na Pulu, 1915, ve kterém Kubišta překonal kubismus příklonem k futurismu s jeho zaujetím leteckou technikou, osvětlením, výbuchy a simultánním koncertem vizuální a zvukové kakofonie; něčím, co může být „hrůzně krásné“, jak Kubišta popsal potopení nepřátelské ponorky v roce 1914.

Tvorba Václava Špály, na výstavě zastoupená šesti obrazy, souvisí s kubismem volněji než dílo Fillovo nebo Kubištovo. Vynikající obraz Koupání (1912) ukazuje vliv Cézannových koupání (pyramidálně konstruovaná íkompozice) a Derainova obrazu Koupání z r. 1907, vystaveného v roce 1910 v Praze (dnes v NG). Špála zde již představil svůj „kubistický fauvismus“, jak nazval některá pozdější plátna. Od roku 1914 rozvíjel ve své tvorbě tzv. reduktivní metodu, spočívající v geometrické znakové redukci tvaru (figurálního i přírodního) do soustavy trojúhelníků a kosodélníků. Paleta je omezena na charakteristické barvy: červenou, bílou, modrou a zelenou. Vynikajícím příkladem této tvorby je obraz Tři ženy u vody, který vznikl v roce 1919, vychází však z přípravné akvarelové skici z roku 1915.

Dvěma obrazy (Námořník, 1913 a Hlava 1915) je zastoupen Josef Čapek. Jeho práce charakterizuje důraz na spiritualitu, expresi, ale i hravost a touhu po dobrodružství. Námořník v sobě spojuje civilistní poetiku s poetikou námořního světa. O Námořníkovi Čapek říká, že na něm malované plochy „už jsou jako plechové pláty a rozžhavená místa […] z modrého kobaltu, skalní rumělky, bílé a fialové“. Čapek tak nepřímo potvrzuje, že buduje námořníka jako zaoceánskou loď, kterou reprodukuje o několik let později v knize Neskromnější umění (1920). Jednoduchá znakovost Hlavy jako expresívní bolestné masky opět přesahuje kubismus směrem k Čapkovu zájmu o umění „přírodních“ národů a k znakovému vyjádření lidských emocí jednoduchou formou maskovité tváře a busty.

Poněkud osamoceně se v kolekci kubistických prací Západočeské galerie objevuje zátiší Kytice Antonína Procházky z roku 1922. Obraz je dokladem Procházkova důrazu na materiálové kvality malby, kterými chtěl zdůraznit hmotnou povahu skutečnosti v její bohaté smyslové škále. V té době již maloval voskovými barvami, enkaustikou, které kombinoval s olejem, pískem a dalšími materiály. Kytice patří do nejšťastnějšího Procházkova období, v němž doslova rozkvetl jeho optimistický kubismus smyslově bohatých kytic, zátiší i figur. Spíše než obrazy vytvářel smyslově atraktivní barevné reliéfy, v nichž se modernost ve vzácné harmonii doplňovala s lidovou citlivostí, k níž právě pobyt na Českomoravské vysočině přispíval.

V souvislosti s kubismem vlastní galerie zajímavý příklad tvorby Jana Zrzavého z doby přátelství malíře s Kubištou, s nímž se seznámil v roce 1911. Kubišta měl na Zrzavého velký vliv jak ideou o duchovní náplni moderní výtvarné formy, tak svým důrazem na přísný, promyšlený řád, který má být při tvorbě uplatňován. Není proto náhodné, že se v Zrzavého tvorbě let 1912–1914 tu a tam objeví prvky, o nichž jej poučil Kubišta, a které bychom s jistou dávkou licence mohli označit jako „kubizující“. Jednalo se ve skutečnosti spíše o využití určitých formálních prvků kubismu k zesílení duchovnosti obrazu. Obraz Náměsíčník (1913) tak připomíná symbolistní adaptace kubistické morfologie v českém moderním umění.

Po 27 letech se v letošním roce podařilo rozšířit kubistickou sbírku Západočeské galerie novou akvizicí o obraz Zátiší se zelenou sklenicí Georga Karse z roku 1914. Vynikající malba, umělecky dokonce vytříbenější, než její druhá varianta ve sbírkách NG v Praze, je spíše kubizující; domýšlí cézannovské východisko v intencích kubismu, aniž by zcela opouštěla klasickou představu předmětů harmonicky vymezujících objektivní prostor. V souvislosti s českým kubismem podtrhuje význam Karse, žijícího v Paříži, i jeho úloha zprostředkovatele styku českých umělců s francouzským prostředím a autory.

Řada významných kubistických plastik ukazuje originální působení kubismu v sochařství: Je zde slavná Gutfreundova Úzkost, klíčové dílo českého kubistického sochařství, či skvělý reliéf Koncert, kde se plastické utváření hmoty stává analogií hudebního proudu. Soubor Kubistické plastiky doplňuje vedle děl Otto Gutfreunda také enigmatická Hlava (1915) Bohumila Kubišty.

Výstavní prostor nově rekonstruovaný podle návrhu architekta Romana Kouckého podtrhuje soustředěný, komorní charakter expozice. Matově černá paneláž plynule obalující v pružných křivkách hrany interiéru sugestivně zdůrazňuje individuální kvality samostatně nasvícených děl. Expozici doplňují citáty umělců a kritiků, vybraná díla (je jich většina) doprovázejí rozšířené popisky s odborným komentářem.

PUBLIKACE

Západočeská galerie vydala k výstavě katalog s grafickým řešením Roberta V. Nováka. Katalog obsahuje vedle kompletního obrazového materiálu objevný kulturněhistorický exkurz Romana Musila k okolnostem vzniku sbírky (Operace „Kubišta“), stať Vojtěcha Lahody, která zhodnocuje význam sbírky a podrobněji se zabývá některými vybranými díly (Kubismus 1910 – 1925 ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni. Filla, Kubišta a spol.), a interpretační studii Petra Jindry ke Kubištovu Vzkříšení Lazara, obrazu, který byl od počátku budování sbírky považován za jeden z jejích vrcholů (Vado ut a somno exsuscitem eum. Bomila Kubišty Vzkříšení Lazara).