Josef Bolf / Ivan Pinkava. Ještě místo – pustá zem

06/10/2010 - 06/02/2011
výstavní síň „13“
Autor: 
Petr Vaňous
Kurátor: 
Petr Vaňous, Petr Jindra

Výstava Ještě místo – pustá zem představuje dva autory, jejichž dílo prolínají společné rysy. Oba se koncentrují na postižení základních momentů lidské zkušenosti. Základní roli zde hrají otázky zrození, zraňování a smrti. Jejich význam pro vývoj a formování vědomí je podržen a rozvinut do mnoha situačních rovin a obsahových faset. U každého z umělců je téma vyvíjeno v jiném výrazovém médiu. Ivan Pinkava prověřuje smysl lidské dočasnosti prostřednictvím černobílé fotografie, Josef Bolf nalézá pro introspekci odpovídající médium v kresbě a ve vytváření obrazu.

Jak na fotografiích, tak v obrazech se setkáváme s vědomě stylizovaným světem, který se zdá být hermeticky uzavřený. Neprodyšnost a důsledná sevřenost výjevu nutí diváka ke koncentrované pozornosti. Jsme tu prostřednictvím autorské režie nekompromisně konfrontováni se smrtelností, která se nás týká. V této rovině dochází k propojení autora i diváka. Smrt je tu personifikována různým způsobem. U Pinkavy působí skrytě, uvnitř bytostí a věcí. Zanechává na nich nepatrné, sotva postřehnutelné stopy. Bývá příčinou afektu, vytržení, zoufalé snahy se ukrýt, ale i rezignace, pasivity, odevzdání se. Je přítomna v prázdných kulisách jako otisk paměti na nedávnou, ještě doznívající událost. U Bolfa se příznaky smrti transformují do psychické a fyzické rozpolcenosti kreslených figurek, do hybridních postav napůl dospívajících dětí napůl plyšových zvířat. Autor inscenuje situace zraňování, momenty, kdy zkušenost bolí, a kdy v důsledku otevírá nebo zavírá oči. Motivy stigmat a krvotoků jsou především okamžikem děsivého překvapení, po němž již pro aktéry není cesty zpět, k původní nevinnosti a nevědomí. Právě tyto situace, v kterých je poprvé dotčena lidská čistota a neposkvrněnost, jsou oběma autory pozorně sledovány jako situace iniciační. Mohou být pro budoucnost východiskem k plodné zkušenosti a k překonání kladených nástrah, ale i svodem k definitivnímu pádu do bezedné temnoty. Jak překonat bolest a pokušení? Jak přežít pocity ponížení, potupení, úzkosti, smutku či hlubinné melancholie? Čím je ona zraňovaná identita, která reaguje na vnější podněty? Kam se podělo „cogito ergo sum“ u Pinkavových nahých, ponížených aktů konfrontovaných s umělým horizontem? Kde identifikovat JÁ u Bolfových hořících bytostí, vidoucích tváří s důrazem na „vnitřní zrak“ nebo ve zkrvavených obvázaných hlavách oddělených od těla? Důležitý je důraz na sublimaci brutality a agrese do abstraktní roviny jakési „situační atmosféry“. Ztělesnění agresoři a ztělesněné zlo absentují.

Při pozornějším pohledu tu lze objevit nepatřičnosti, které hrůznost výjevů v jejich totalitě zjemňují. Bolfovy postavičky se brutalitě důvěřivě brání křehkostí, něhou, pláčem. Pinkava zase demaskuje utrpení jako možnost pro realizaci sebelásky, proti které staví pokoru a naději. Nahé tělo je pro autora složitým prostorovým tělesem nesoucím genetické informace i doklady o „poznání“ v procesu stárnutí organismu. Kritický odstup autorů od pojmu IDENTITY tu místy souzní s přiznanou inverzní ironií. Integrita vědomí, aby mohla být v konfrontaci se smrtí zachována a obnovována, potřebuje fungující distanční nástroje. Smrt se ohlašuje a přepodstatňuje v různých fázích života. V době dospívání, je spojena s tělesnou a psychickou transformací, s raketovým startem směřujícím k reprodukci, s kterou si děti-hračky nevědí rady. Výsledkem jsou reakce různé povahy - zmatenost, hysterie, melancholie, silová vymezení, agrese apod. Dětský sen je zkušenostmi korigován a zpětně nahlížen jako naivita (Bolf). Eskalace chaosu přechází v poznaný terén, který se emocionálně ustaluje a zároveň významově vyprazdňuje. I ten je ale dočasný. Dříve nebo později nastává nový proces relativizace nabytých jistot. Tělesná dokonalost je destruována časem (Pinkava). Struktura těla se bortí, svaly ochabují, množí se jizvy, tvář se odvrací od diváka, vědomí je opět dezorientováno. Tělo a s ním spojené „sebe-vědomí“ spěje ke svému konci. Ze země se paralelně stává pustina bez iluzí. Jeví se už jenom jako místo pro nutné přežití a dožití. Uprostřed této vizuální dramatizace, je nabízena možnost k překonání úzkosti poukazem na kritický postoj k vlastnímu JÁ. Tady někde se totiž hraje o duši.
Petr Vaňous, kurátor výstavy

Autoři:

Přední současný český fotograf Ivan Pinkava (1961) si za svou takřka třicetiletou praxi vytvořil vlastní vizuální jazyk, který lze rámcově ztotožnit se samotným uvažováním o světě. Figury a předmětná zátiší se v jeho díle prolínají a jsou aktualizovaným zrcadlením hlubších myšlenkových procesů navázaných na historicky prověřenou řeč tradiční západní kultury. Autor cíleně vstupuje do známých ikonografických situací, aby je, někde nepatrně, jinde radikálně, pozměnil, zpřeházel, přejmenoval, vyprázdnil, zastřel nebo jim dal vyniknout v jiném osvětlení. Pinkava rozostřuje konvenční významy skryté za jmény antických a biblických postav s jejich atributy. Za dějinnými kulisami nachází cosi společného, platného pro současnost i budoucnost - předobrazy lidské ne-jistoty z vlastní fyzické pomíjivosti. Nakonec jde vždy o osobní vyrovnání se se smrtí. Je-li nahota mládí v Pinkavových fotografiích na jednu stranu líčena jako marnotratná nebo sebestředná, je na straně druhé stavěna do ostrého kontrastu ke smrtelnosti. K nevyhnutelnému konci tu v tichosti směřuje každý a každý sám za sebe. Pohledem Ivana Pinkavy náhle slovo hrdinství, vyjmuté z odosobněného kontextu historie a legendistiky, získává intimnější i patetičtější významové konotace.

Josef Bolf (1971) je v současnosti jedním z nejvýraznějších autorů generace narozené v sedmdesátých letech v normalizačním Československu. Studentem prvního ročníku pražské Akademie se stal v symbolickém roce „nula“, tedy v1990, a na vlastní kůži zažil proměňující se AVU s její dobovou euforií, která se odrazila i v založení generační skupiny Bezhlavý jezdec (1996 – 2002) – v ní Josef Bolf působil s Jánem Mančuškou, Janem Šerých a Tomášem Vaňkem. Vitalita, napájená nově nabytým prostorem a přemírou seberealizačních možností, strhávala mladé umělce kolem poloviny 90. let k rychlým experimentům, ale skrývala v sobě i možnosti rozporu – ztráty směru, zacyklení a následné skepse. Existoval tu však také meziprostor, kterým se vydal Josef Bolf: cesta důsledné sebereflexe. Byla-li na začátku euforie, další fází se stalo střízlivění. Autor si prošel dvouletou tvůrčí pauzou a z existenčních důvodů byl zaměstnán u filmu. Teprve pak se vrátil k vlastním výrazovým prostředkům – kresbě a obrazu, a znovunalezl pracovní koncentraci. K tomu mu pomohla i nominace na cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 2005, kdy se stal zcela zaslouženě jedním z finalistů a zahájil tak svůj úspěšný comeback na českou výtvarnou scénu.