Historie sbírek

Původ sbírkového fondu Západočeské galerie v Plzni je různorodý a sahá až k roku 1847. Tehdy se objevují první snahy po zřízení městského muzea v Plzni, spojené
se jménem profesora a později ředitele premonstrátského gymnázia v Plzni Josefa Stanislava Zaupera (1784–1850), patriota a česky mluvícího Němce, přítele J. W. Goetha a mimo jiné učitele Bedřicha Smetany na jmenovaném gymnáziu. Zájem o výtvarné umění získal Josef Stanislav Zauper od svého otce Josefa Zaupera (1743– po 1809), ve své době významného malíře a restaurátora. Základem fondu zamýšleného muzea měly být městské a gymnaziální sbírky. Myšlenku muzea se podařilo realizovat zásluhou Spolku přátel literatury a vědy české až roku 1878 zřízením Obecního muzea pro město Plzeň a západní Čechy. To bylo v r. 1888 rozděleno na dva samostatné ústavy – Městské historické muzeum a Západočeské umělecko-průmyslové muzeum.

Další plzeňský sbírkový fond, významný zejména pro pozdější obrazovou kolekci Západočeské galerie v Plzni, vznikal od r. 1910 z iniciativy tehdy založeného Spolku přátel výtvarného umění v Plzni. Jeho činnost se vedle organizování místního výtvarného života soustředila na nákup uměleckých děl s cílem založit v Plzni městskou galerii, která zde dosud chyběla. Do umělecké komise spolku, „…jež má výboru činiti návrhy a dobrá zdání pro nakupování uměleckých děl“ byli zvoleni prof. Augustin Němejc a ředitel Uměleckoprůmyslového muzea Josef Škorpil. Podle stanov „Spolkem zřízená sbírka
ve svém celku, jakož i veškeré jednotlivé umělecké výtvory stávají se vlastnictvím obce královského města Plzně a jsou věnovány trvale veřejnému užívání.“ Nákupy se soustředily na „…umělecká díla českého výtvarnictví se zvláštním zřetelem k tomu,
aby sbírky spolku v budoucnosti poskytovaly obraz uměleckého tvoření umělců z Plzně
a Západních Čech.“ Takto jednoduše formulované zaměření rámcově odpovídá i akvizičnímu programu současné Západočeské galerie v Plzni. Z akvizic Spolku pochází řada významných děl ve sbírkách galerie, jako je obraz Svatý Josef od Petra Brandla, Přijímání pod obojí Václava Brožíka či karton Žalov Mikuláše Alše. Veřejná městská obrazárna královského města Plzně byla zřízena a instalována v nově vytvořeném sálu
s horním osvětlením ve 3. podlaží plzeňské radnice někdy na přelomu let 1912–1913 (dnes se v sále konají jednání Zastupitelstva města Plzně). Spolek obrazárnu spravoval do sklonku r. 1950, kdy byl výnosem úřadu Státní bezpečnosti, oddělení spolkových záležitostí likvidován. Majetek Spolku a správa obrazárny přešly na město.

V r. 1948 byla všechna dosavadní plzeňská muzea sloučena do jediné instituce – Západočeského muzea v Plzni, jehož umělecký fond byl v r. 1953 rozdělen mezi muzeum a nově zřízenou Západočeskou galerii v Plzni (1954). Do galerie bylo převedeno celkem 227 děl: 130 obrazů, 70 kreseb, 3 grafiky a 24 sochařských děl. Současně byl do sbírek galerie včleněn fond někdejší městské obrazárny na radnici
a obrazová kolekce bývalé Plzeňské banky. Původní fond umělecké sbírky galerie tedy vznikl postupným sléváním částí či celků uměleckých sbírek institucí, které v Plzni působily od poslední třetiny 19. století, počínaje prvním plzeňským muzeem, založeným v r. 1878.

Profil tohoto základního fondu určoval rozsáhlý a kvalitní soubor malby a kresby předních českých autorů 19. a počátku 20. století (např. Maxmilián Pirner, Jakub Obrovský, Jaroslav Panuška, Felix Jenewein, Augustin Němejc, Mikoláš Aleš, Vojtěch Hynais, František Ženíšek, Václav Brožík, Luděk Marold, František Urban, František Sequens, Hugo Boettinger, Viktor Oliva, Josef Mandl, Karel Vítězslav Mašek, Alois Kalvoda, Alfons Mucha, Charlotta a Louisa Piepenhagenovy) a početně skromnější soubor starého umění, tzn. středověké a barokní malby a plastiky (např. Madona zv. Dýšinská z dílny Mistra michelské madony, Deska s Assumptou, sv. Václavem a sv. Vojtěchem od Mistra vejprnického oltáře, Votivní deska Kašpara Kašpárka od mistra
I. W., Zvěstování Panně Marii od Matyáše Bernarda Brauna aj.).

První ředitel galerie Oldřich Kuba (1954–1985) měl mimořádný smysl pro kvalitu uměleckého díla a zároveň skvělé manažerské schopnosti. Zprvu se soustředil na rozšiřování fondu národního umění 19. století, kolem roku 1960 však jeho pozornost silně upoutalo české předválečné a meziválečné moderní umění, zejména osobnost Bohumila Kubišty. Kuba navázal kontakt s umělci, rodinami a okruhem přátel umělců, kteří vlastnili díla předních představitelů české moderny. Díky energické snaze se mu od těchto vlastníků podařilo postupně zakoupit velké či menší soubory prací nejvýznamnějších představitelů moderny, Bohumila Kubišty, Emila Filly, Václava Špály, Otto Gutfreunda, Jana Zrzavého či Josefa Čapka. Za Kubova působení získala Západočeská galerie v Plzni zcela výjimečné exponáty, díky nimž patří k předním muzeím umění v republice. Jsou to zejména klíčová díla představitelů umění přelomu století a moderny (triptych Jaro Jana Preislera, Krajina z Kameniček Antonína Slavíčka, Vzkříšení Lazara Bohumila Kubišty, Úzkost Otto Gutfreunda, Hlava starého muže Emila Filly, Tři ženy u vody Václava Špály a řada dalších).

Druhá ředitelka Jana Potužáková (1985–2007) navázala na akviziční činnost svého předchůdce a dále systematicky rozšiřovala stávající fond umění 19. a počátku 20. století. Zároveň se soustředila na doplnění sbírkového fondu pro období po 2. světové válce, které bylo zastoupeno nedostatečně. Po společensko-politických změnách v roce 1989 se podařilo doplnit zajímavou kolekci umění šedesátých let, v níž jsou zastoupeni například Zdeněk Seydl, Olbram Zoubek, Jiří Kolář, Vladimír Boudník, Zbyněk Sekal, Vladimír Janoušek, Radoslav Kratin, Kamil Linhart, Aleš Veselý a další. Řada akvizic z období působení ředitelky Jany Potužákové se týkala současného regionálního umění.

Současný, v prosinci roku 2007 jmenovaný, ředitel galerie Roman Musil vychází ve své koncepci akviziční politiky z analýzy sbírkového profilu instituce, která byla zpracována jednotlivými kurátory. Na základě toho je zřejmé, které z významných zastoupených autorů je třeba doplnit z hlediska jejich umělecké či tvůrčí periody, které z významných nedostatečně zastoupených autorů je třeba doplnit tak, aby byla eliminována bílá místa z hlediska koncepce nové stálé expozice a které autory zcela nezastoupené, především v oblasti plastiky, je třeba do sbírky získat. V souvislosti s tím jsou vytipovány některé jen útržkovitě zastoupené významné tvůrčí projevy a směry (např. surrealismus, sociální umění, Skupina 42). Systematicky se doplňuje také sbírka významných autorů spjatých s regionem (např. Josef Tetínek, Vladimír V. Modrý, Bohumil Krs, Martin Salcman, Jiří Patera).

Sbírkový fond Západočeské galerie v Plzni v současnosti čítá na 10 000 děl a lze jej členit na několik celků: sbírka starého umění (14. – 18. století) / sbírka umění 19. století / sbírka umění přelomu 19. a 20. století / česká moderna / české umění 40. a 50. let / české umění 60. let /současné české umění. V rámci regionu a v některých případech i v kontextu českého umění hraje důležitou úlohu soubor regionálního umění 19. a 20. století, jehož významní představitelé jsou zařazeni do jednotlivých kapitol sbírkového fondu. Těžištěm sbírky Západočeské galerie v Plzni je umění 19. až 1. třetiny 20. století. Z tohoto historického období lze sestavit ucelené a mimořádně hodnotné soubory, především soubor kresby a malby 19. století, umění přelomu století a umění předválečné a meziválečné české moderny. Klenotem posledního jmenovaného období je kubistická kolekce.

Sbírkový fond galerie byl v r. 2009 rozšířen o novou oblast architektury pod samostatným vedením odborného kurátora. Profil fondu se zaměřuje zejména na regionální architekturu od 19. století po současnost s kvalitativním těžištěm v regionálních projevech architektury moderny, zejm. funkcionalismu.

Sbírka Západočeské galerie v Plzni se jmenovanými kolekcemi řadí k nejlepším uměleckým fondům v rámci České republiky.