Historie budov

Západočeská galerie v Plzni využívá pro svou činnost tří historické budovy v centru města v ulici Pražská, o. č. 13/83, 16/86 a 18/353, které tvoří důležitou součást městské památkové rezervace.

Masné krámy, Pražská 18 / 353

Budova středověké masné tržnice byla postavena v roce 1392 v místech bývalého městského parkánu. Dnes tvoří její průčelní obrys s malebným štíhlým cimbuřím charakteristickou dominantu spodní části Pražské ulice a Křižíkových sadů.
Jedná se o jednu z mála dochovaných staveb tohoto typu.

Z gotické doby si uchovala podélný půdorys trojlodí a část zdiva, novogotickou přestavbou roku 1856 byla zvýšením střední části vytvořena bazilikální dispozice, postavena zeď na východní straně a fasáda pročleněna obloučkovým vlysem a vysokým cimbuřím. Střední loď sloužila jako průchozí nákupní prostor, v postranních lodích pak byly jednotlivé krámky. Budova sloužila svému původnímu účelu tržnice nejméně do
2. světové války, poté byla využívána jako skladiště. Celou dobu však nezadržitelně chátrala, aniž by byly provedeny potřebné opravy, takže se začalo vážně uvažovat o jejím stržení a v roce 1962 byl skutečně vydán demoliční výměr.

V roce 1965 bylo rozhodnuto využít budovu jako výstavní síň Západočeské galerie v Plzni. V následujícím roce byl architektem Františkem Matějovičem ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze připraven projekt rekonstrukce. Průzkumy, řízení celé stavby i roli investora zajistilo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni (dnešní Národní památkový ústav, ú. o. p. v Plzni).
V letech 1967–71 byla rekonstrukce realizována a v březnu 1972 zde byla otevřena výstavní síň Masné krámy, svou dispozicí a uspořádáním vnitřního prostoru v České republice ojedinělá.

Rekonstrukce je typická pro závěr 60. let, respektovala historické konstrukce a detaily, současně však došlo k odstranění novogotické úpravy z 19. století, která tehdy
za cennou považována nebyla. Zajímavostí je, že z této úpravy bylo zachováno charakteristické cimbuří na štítech, objekt doplnily přístavby bočních lodí s horním osvětlením. Příčné zdi v interiéru, které oddělovaly původní krámky od centrálního prostoru, byly nahrazeny prosklenými průhledy, které posloužily jako vitríny. Celkové řešení rekonstrukce bylo kultivované a architektonicky kvalitní. V 90. letech došlo
k úpravě stavby, která původní působivé řešení částečně porušila.

V roce 2009 proběhly paralelně s úpravou výstavní síně „13“ úpravy interiéru podle projektu architekta Romana Kouckého, který prostor z hlediska pohybu návštěvníka sjednotil podtržením symetrické trojlodní dispozice a zdůraznil jeho výrazně světlý charakter konceptem „velké bílé galerie“ v kontrastu ke „komorní černé galerii“
výstavní síně „13“. V prostoru šatny pak vznikla galerijní prodejna.

Výstavní síň Masné krámy je využívána rovněž ke kulturním pořadům, mezi nimiž mají tradici pravidelná nedělní hudební matiné, konají se zde příležitostná společenská setkání a je využívána i pro svatby.

Pražská 13 / 83

Původně gotický dům na rohu Pražské a Perlové ulice byl podstatně renesančně upraven, poslední významná úprava proběhla v době klasicismu. Z nejstarší doby se dochovalo dvoupatrové sklepení a vzácný pozdně gotický záklopový dřevěný strop v přízemí, malířsky dekorovaný rostlinným ornamentem. Vstupní portál a klenby přízemí připomínají renesanční přestavbu před rokem 1607, kdy byl objekt upravován údajně Janem Draginem, zedníkem italského původu. K roku 1614 je jako majitel domu uváděn Antonín (Anton) de Stazio, italský stavitel, činný v Plzni v letech 1602–31. Pravděpodobně se jednalo o příbuzného Giovanniho de Stazio (+ 1595), jednoho
z prvních členů italské kolonie v Plzni a stavitele plzeňské radnice.

Počátkem 18. století byl objekt prodloužen o zadní východní křídlo. V 19. století, na sklonku klasicismu, byl zřízen boční přístup z Perlové ulice a do bývalého průjezdu bylo vestavěno schodiště.

Během 20. století docházelo podle dochovaných písemných záznamů k úpravám mázhausu pro potřeby obchodů; k těmto účelům bylo přízemí využíváno do počátku
80. let, poté byla budova z důvodu havarijního stavu uzavřena.

V roce 1989 byla dle projektu architekta Jana Soukupa zahájena celková rekonstrukce budovy pro galerijní účely. Výrazné úpravy sice respektovaly některé nejpodstatnější prvky stavby, značně razantní zásah však pozměnil dispozici i vzhled domu. Došlo ke změně tvaru střechy a jejímu doplnění hmotově neúměrnými vikýři a odstraněním úprav z 19. století byla změněna dispozice i vnější vzhled objektu. Charakter dvora utrpěl odstraněním pavlače. Některé cenné prvky byly zachovány a restaurovány – především pozdně gotický malovaný záklopový strop v přízemí, sluneční hodiny na hlavním průčelí, gotická ostění a renesanční portál. Roku 1997 byla obnovená budova předána do užívání Západočeské galerii v Plzni. Byla sem přemístěna administrativní část instituce a interní knihovna galerie. V přízemí vznikla výstavní síň pro krátkodobé expozice. Přednáškový sál zřízený ve 3. podlaží byl využíván pro pořádání různých typů kulturních pořadů (koncerty, literární pořady, besedy, přednášky).

V roce 2009 proběhla vnitřní rekonstrukce výstavní síně a přednáškového sálu podle návrhu architekta Romana Kouckého. Provedené úpravy radikálně změnily dosavadní,
z výstavního hlediska nevyhovující charakter prostoru ve prospěch koncepčně jasné
a esteticky přesvědčivě vyjádřené myšlenky komorní výstavní síně. Prostor přednáškového sálu byl scelen a zjednodušen do moderní, světlé podoby nahrazující dosavadní neohistorizující charakter interiéru.

Pražská 16 / 86 (Dům U Kibitzů)

V jádru gotický jednopatrový dům se dvěma štíty lichoběžníkového tvaru byl situován na důležité místo při bývalé Pražské bráně, v blízkosti původních městských hradeb. Jeho současná podoba je výsledkem renesanční, barokní a později klasicistní přestavby.
Z gotického období se dochovalo sklepení, část obvodových zdí a torzo profilovaného ostění portálu v průčelní stěně. Po renesančních úpravách podobu domu výrazněji změnila barokní přestavba. Rokem 1720 je datován vstupní portál, v jehož cviklech jsou umístěny reliéfní postavy lvů držících sekeru (znak řeznického cechu, připomínající tehdejší majitele domu z období 1668–1750). Ve 2. polovině 18. století byl k budově připojen zadní trakt a přibližně o století později dvorní křídlo.

Na počátku 20. století se uvažovalo o zbourání domu, který se dokonce „v předstihu“ objevil i v publikaci Zmizelá Plzeň z r. 1917. Nakonec jako jediná stavba zmiňovaná
v knize stále existuje. Dům sloužil jako bytový, v přízemí byly obchody a za Rakouska – Uherska i restaurace Port Artur.

Mezi rokem 1918, kdy byl objekt podle dobových záznamů silně zanedbaný, a rekonstrukcí z počátku 70. let probíhaly nezbytné příležitostné opravy a úpravy související se stálým využíváním přízemí domu jako obchodu. V 60. letech byl již stav domu, stále obývaného nájemníky, havarijní. V souvislosti s rozhodnutím z r. 1965 rekonstruovat sousední budovu tzv. masných krámů pro účely výstavní síně Západočeské galerie v Plzni se nabídla možnost využít dům pro zázemí galerie.
Došlo k vystěhování nájemníků a roku 1967 vznikla na Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze (SÚRPMO) studie rekonstrukce, jejíž návrh zpracoval architekt František Matějovič. Rekonstrukce zachovala celkový charakter stavby i některé cenné konstrukce, opraveny byly mimořádně hodnotné hrázděné štíty, směrem do ulice byla zrušena průběžná atika, nalezeno a prezentováno bylo torzo gotického vstupního portálu. Ve dvoře byla umístěna kašna navržená J. Švengsbírem.
V r. 1975 byla do zrekonstruované budovy umístěna některá galerijní pracoviště a postupně sem přešla i správa instituce, do té doby sídlící v budovách Západočeského muzea v Plzni. V současné době poskytuje budova prostor pro práci konzervátorů a tvoří potřebné zázemí galerie.