Gottfried Lindauer (1839–1926). Plzeňský malíř novozélandských Maorů

06/05/2015 - 20/09/2015
výstavní síň Masné krámy
Autor: 
Aleš Filip, Roman Musil
Kurátor: 
Eva Reitspiesová, Petra Kočová

Výstava, připravená jako jedna z hlavních součástí programu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, je jedinečnou možností znovu objevit život a dílo výjimečného plzeňského rodáka, který se proslavil na druhém konci světa. Gottfried Lindauer je autor s pozoruhodným životním osudem, který ovšem až dosud čekal na plnohodnotné zhodnocení svého díla, neboť mu do dnešních dnů nebyla věnována souhrnná retrospektivní výstava, ani publikace. Zatímco v českých zemích je znám stále pouze úzké skupině odborníků, specializujících se zejména na umění 19. století, na Novém Zélandu, kam odešel z Plzně v roce 1874, jsou jeho malby původních maorských obyvatel považovány za součást národního kulturního dědictví a samotný Lindauer zde patří mezi nejpopulárnější malíře koloniálního období.

Jeho dílo je rozptýlené mezi střední Evropou (s ohledem na Lindauerovo vídeňské školení a působení v Rakousku, Haliči a v českých zemích především na Moravě a v Plzni) a Novým Zélandem. Tam je ovšem soustředěno zejména do dvou početných kolekcí, umístěných v Auckland Art Gallery a v Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa ve Wellingtonu, a také jsou celkem dobře zmapovány jeho tamější životní peripetie, což se bohužel o jeho působení ve střední Evropě říci nedá. V České republice je jeho dílo doloženo jen několika málo příklady zejména v Římskokatolické farnosti ve Valašských Kloboukách, v Západočeském muzeu v Plzni a v Národním muzeu, respektive v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur. Lindauer z Nového Zélandu, kde žil až do své smrti v roce 1926, udržoval četné kontakty s českým prostředím a zejména Náprstkovu muzeu v Praze příležitostně posílal také některé předměty, vztahující se k životu domorodých Maorů. V roce 1907 zaslal manželce Vojty Náprstka Josefě dvě malby, Portrét náčelníka Harawira te Mahikai a Portrét Mrs. Háromi.

Gottfried Lindauer patří mezi nemnoho malířů, kteří s evropským uměleckým školením opustili evropský kontinent a svůj talent i profesní dráhu rozvíjeli v pro ně neznámém prostředí mimoevropských kultur. Od 70. let 20. století jsou díla těchto autorů, jejichž motivace k odchodu byla velmi individuální, předmětem nového a hlubšího zkoumání, a to i z jiných, než uměleckých pozic. Z hlediska postkoloniálního myšlení je možné na konkrétních příkladech této dobové umělecké produkce sledovat jejich rasovou, kulturní, historickou a politickou korektnost vůči původním domorodým obyvatelům, případně posoudit, do jaké míry se umělecká tvorba sama podílela na vytváření koloniálního konstruktu se všemi svými deformacemi a stereotypy, které se odvíjely od nadřazeného vztahu kolonizátora vůči kolonizovanému. Z tohoto úhlu pohledu by se zdálo, že Lindauer je pro použití této interpretativní metody ideálním autorem, leč ve skutečnosti to není tak jednoznačné. Kromě několika málo obrazů, v nichž namaloval žánrové výjevy ze života Maorů ve svém přirozeném prostředí venkovských osad, které se díky idylické představě autora přece jen poněkud vzdalovaly sociální a existenční realitě válkami zdecimovaného etnika, tvořil především portréty na zakázku.

Lindauerova portrétní tvorba vzniklá na Novém Zélandu pro početnou klientelu Evropanů i Maorů, vycházela z tradice středoevropského malířství poloviny 19. století a po zbytek jeho aktivního života neprodělala žádný inovativní vývoj. Jinými slovy, tak jak Lindauer maloval portréty plzeňských měšťanů od 60. let 19. století, tak stejnými malířskými postupy, technikou, a dokonce i ve stejném formátu, vytvářel portréty ještě v době kolem první světové války, než začal přicházet o zrak a postupně přestal malovat. Portrétovaný je takřka vždy zobrazován v sošné strnulosti, od prsou nahoru a ze stejné ohniskové vzdálenosti, podobně, jako jsme tomu zvyklí například v portrétní fotografii. A Lindauer měl s fotografií značné zkušenosti. Nejen že sám fotografoval, ale ateliérovou portrétní fotografii mnohdy používal jako předlohu. Z ní potom přebíral kompoziční schéma, výškové zacílení na model i jeho pozici před kamerou objektivu. Tuto praxi si nejspíš osvojil již ve svém ateliéru v Plzni, kde s fotografií pracoval, naplno ji ale rozvinul až na Novém Zélandu. Pokud měl totiž zobrazit již nežijícího maorského náčelníka, potom se pro něj stávaly fotografie spolu se vzpomínkami pamětníků na zesnulého jediným východiskem ke zhotovení portrétu.

Vliv na Lindauerovu tvorbu měl v tomto ohledu také jeho dlouholetý přítel a mecenáš Henry Partridge, anglický dobrodruh a podnikatel, který pro umělce vymýšlel konkrétní zakázky. Jeho cílem bylo, aby Lindauer zobrazil s etnografickou přesností náměty ze života Maorů a zejména maorské vůdce, kteří se zapsali do dějin Nového Zélandu v 19. století, a tím udržel v povědomí jejich podobizny i hrdinské skutky pro budoucí generace Novozélanďanů. Lindauer měl vytvořit jakýsi Pantheon slavných osobností, které patřily mezi elitu maorského národa a jejichž svět i samotné maorské etnikum měly podle převládajícího dobového mínění v průběhu násilného kolonizování země, a zejména po britsko-maorských válkách, postupně zanikat. Proto byly Lindauerovy malby od počátku vnímány nejen jako umělecké dílo, ale také jako nositelé důležité dokumentární hodnoty.

To mělo samozřejmě velký vliv na pozdější interpretace Lindauerovy tvorby, jíž byla průběžně upírána umělecká kvalita, a naopak jeho portréty maorských náčelníků s jejich tetováním, účesy, zbraněmi, zdobenými oděvy, amulety a šperky, byly vnímány pouze jako doklad etnografického záznamu bez výraznější umělecké invence. V roce 1917 například označil významný novozélandský sběratel a bibliofil Alexander Turnbull jistou Lindauerovu malbu, kterou odmítl koupit, za barevnou fotografii nízké umělecké hodnoty. V 50. a 60. letech 20. století byla početná kolekce Lindauerových obrazů, věnovaná v roce 1915 Partridgem do Auckland Art Gallery, mimo jiné také z těchto důvodů odstraněna z její stálé expozice. Cesta k uznání jeho tvorby vzniklé na Novém Zélandu byla velmi proměnlivá a definitivně se prosazuje teprve nedávno, od poloviny 80. let 20. století, kdy začíná stále více přitahovat pozornost sběratelů. Nicméně ještě v roce 1991 označuje novozélandský historik umění Michael Dunn Lindauerovy postavy maorských náčelníku pro jejich zdánlivě se opakující podobnost za roboty. Naopak velká ocenění sklízel Lindauer za své portréty u samotných Maorů, kteří díky hlubokému vztahu ke svým předkům ctili umělcovy malby jako relikvie, které jim pomáhaly se zpodobenými osobnostmi navázat přímý kontakt.

Z dnešního pohledu lze říct, že i přes výše uvedené polemiky nás Lindauerova díla oslovují nejen z hlediska kulturní antropologie, ale zcela nepochybně i svojí uměleckou kvalitou, zejména pak brilantně zvládnutou technikou malby, která dodávala portrétovaným osobnostem na věrohodnosti. Jeho portréty maorských náčelníků, zachycených v hieratických pozicích, přesvědčivě vystihují charisma, vznešenost i jakousi obtížně definovanou auru jejich osobnosti, což jenom dokládá Lindauerův pozorovací talent a také jeho výrazné empatické schopnosti. Význam jeho díla byl ale doposud hodnocen poněkud jednostranně, a to především v rámci dvou kulturně odlišných přístupů maorské a bělošské novozélandské komunity. Lindauerova tvorba zatím nikdy nebyla zasazena do širšího kontextu evropské malby, zejména portrétní, a také stále schází provést základní výzkum jeho života i díla před jeho odchodem na Nový Zéland. Lindauerovo znovuobjevení pro evropské publikum, stejně jako nové zhodnocení jeho díla se však už chystá, a to dvěma výstavami s odlišným konceptem. Jedna proběhla v Alte Nationalgalerie v Berlíně a v Plzni se výstava stane zlatým hřebem projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015.

DOPROVODNÝ PROGRAM

Představení maorské skupiny Ngati Ranana
náměstí Republiky, Meeting Point společnosti Plzeň 2015, 5. 5. v 15:30 h
Ukázka maorské hudby a tance včetně bojového tance haka.

Komentovaná prohlídka se zástupci Maorů
Výstavou provází Elisabeth Ellis a Patu Hohepa (předsedkyně a stařešina maorské poradní skupiny Haerewa) a Ngahiraka Mason (kurátorka maorského umění v Auckland Art Gallery): 6. 5. v 17 hodin

Komentované prohlídky s autory výstavy
Alešem Filipem a Romanem Musilem:
27. 5., 16. 6., 20. 9. vždy v 17 hodin

Komentované prohlídky s lektory
Ivetou Řežábkovou a Jiřím Hlobilem:
31. května v 17 hodin
3., 13., 21. června v 17 hodin
5., 15., 19., 22., 29. července v 17 hodin
4., 12., 16., 19., 26., 30. srpna v 17 hodin
6., 13. září v 17 hodin

Přednášky:
11. 6. v 17 hodin – Evropané, Češi a Oceánie (Tomáš Winter)
23. 6. v 17 hodin – Paul Gauguin – Gottfried Lindauer. Paralelní odlišnosti (Milan Kreuzzieger)
8. 9. v 17 hodin – Od Owena Jonese po Adolfa Loose. Evropská teorie ornamentu a maorské tetování (Lada Hubatová-Vacková)
17. 9. v 17 hodin – Dějiny tetování (Martin Rychlík)

Edukační programy pro školní skupiny a objednávání skupinových prohlídek: rezervace Jiří Hlobil, 777 484 973, hlobil@zpc-galerie.cz.

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, ve středu a v sobotu do 20 hodin

Záštitu nad výstavou převzali velvyslanec Nového Zélandu Rodney Harris,
ministr kultury Daniel Herman, hejtman Plzeňského kraje Václav Šlajs
a primátor města Plzně Martin Zrzavecký.

Výstava byla uspořádána ve spolupráci s Auckland Art Gallery Toi o Tāmaki
a za finanční podpory společnosti Plzeň 2015, Ministerstva kultury České republiky, Plzeňského kraje, statutárního města Plzně, Nadace 700 let města Plzně a Lučebních závodů Draslovka, a.s. Kolín.

Autorský tým

Autoři výstavy a doprovodné publikace: Roman Musil (Západočeská galerie v Plzni)

a Aleš Filip (Masarykova univerzita)

Kurátorka výstavy: Eva Reitspiesová ve spolupráci s Petrou Kočovou (ZČG)

Architekt výstavy: Zbyněk Baladrán

Texty: Tomáš Bernhardt, Aleš Filip, Roman Musil, Ngahiraka Mason, Mathew Norman, Jane Davidson-Ladd

Překlad: Magdalena Wells, Lawrence Wells

Jazyková redakce: Marie Bergmanová

Instalace: Jan Jirka, Jaroslav Pašek, Miroslav Tázler

Realizace textových prvků: Jakub Čermák

Doprovodný program: Jiří Hlobil, Iveta Řežábková, Marcela Štýbrová

Restaurátorské práce: Theodora Popová a kolektiv

Spolupráce na doprovodné publikaci k výstavě

Leonard Bell (University of Auckland, New Zeland)

Lada Vacková-Hubatová (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze)

Ngahiraka Mason (Auckland Art Gallery New Zeland)

Milan Kreuzzieger (Centrum globálních studií v Praze)

Tomáš Winter (Ústav dějin umění Akademie věd České republiky)

Zapůjčitelé

Auckland Art Gallery Toi o Tāmaki, Auckland, Nový Zéland

Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa, Wellington, Nový Zéland

Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur

Západočeské muzeum v Plzni

Římskokatolická farnost Valašské Klobouky

soukromá sbírka, Praha