Ela v klobouku

inkoust, akvarel, pastel, lepenka, 69 × 58 cm

Na uměleckých výstavách debutoval Max Švabinský v polovině devadesátých let 19. století a ve své generaci se mezi převažujícími krajináři stal spolu s Janem Preislerem nejpřednějším figuralistou, autorem alegorických a symbolických kompozic, ale také budoárových scén a samozřejmě portrétů. Sbíral ocenění na domácích i zahraničních výstavách a v roce 1910 byl jmenován profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. Vynikl nejen jako malíř, ale snad ještě více jako bravurní kreslíř a grafik.

Oblíbeným modelem mladého Maxe Švabinského byla křehká tmavovláska Ela Vejrychová, která se v roce 1900 stala jeho první ženou. Portrét Ely Švabinské z profilu nakreslil od 4. do 9. ledna 1904 ve venkovském domě rodiny Vejrychových v Kozlově. Podobně jako u další velkoformátové kolorované perokresby, jíž je Šedivý portrét z roku 1902 s Elou sedící na pohovce v domácím interiéru, umělec usiloval především o kompoziční a koloristickou harmonii – v návaznosti na vzory z okruhu britských prerafaelitů (Dante Gabriel Rossetti, James McNeil Whistler), jakož i na pařížskou salonní malbu (Alfred Stevens).

Portrét působí velmi živě díky jednoduchému aranžmá a zaujatému výrazu mladé ženy. Ela je oblečena do zimního vycházkového kabátku s kožešinovým límcem a rukávníkem, na hlavě má zvláštní klobouk. Po letech vzpomínala: „Věrojatně, nosila jsem na hlavě velkého mořského ptáka, narůžovělého racka po modistickém vkusu doplněného několika rajčími pery. Max sám jej vybral v nadšení pro odstíny dvou barev na ptačím křídle – lazurové a narůžovělé. Jen navečerní obloha po západu slunce zjeví někdy tyto dva odstíny na svých nadechnutých obláčcích.“ Navzdory „pošetilosti módy“ tu podle Ely Švabinské diváka přitahuje „krása celého barevného sladění kožešiny, vlasů, pleti a ptačího křídla“.