Díla z výstavy

Starozákonní motiv Abrahámovy otrokyně Hagar vyhnané do pouště poskytoval malířům příležitost zobrazit osamělost matky a syna v nehostinné pustině. E. K. Liškovi (1852–1903), vrstevníkovi tzv. Generace Národního divadla, ale ubírajícího se jinou cestou, posloužil k vytvoření působivé scény zalité měsíčním svitem, který je pro jeho tvorbu příznačný.

Studie k ženě a jezdci patří do souboru Preislerových obrazů z let 1903–1905, které spojuje jeden z jeho nejznámějších motivů – černé jezero. Obrazy s osamělým mladíkem a bílým koněm, v krajině tvořené bílými útesy a temnou vodou, byly podle autorových vlastních slov ztělesněním „různých smutků, nevěr a melancholií“. Kromě osobních pocitů se však do nich promítají také podněty moderní evropské malby počátku 20. století.

Adriena Šimotová (1926–2014) byla výrazná představitelka umělecké generace šedesátých let, která se proslavila svým neotřelým přístupem k papíru a jeho vrstvením, prolamováním, perforováním. Podílela se na výzdobě československého pavilonu na Expu 58, po roce 1989 vyučovala na umělecké akademii v Salzburku.

Rybářská bašta byla nejznámějším z kolekce atypických restauračních pavilonů, které vznikly v letech 1966–1969 u příležitosti výstav Ex Plzeň v areálu plzeňského výstaviště. Objekty, promyšleně a efektně mísící prvky lidové architektury s ohlasy tzv. bruselského stylu, navrhl architekt Klement Štícha (1933–2013).

Volná tvorba Josefa Lady úzce souvisí s jeho činností kreslířskou a ilustrátorskou. Poté, co se v roce 1905 vyučil knihařskému řemeslu, začal Lada svými kresbami přispívat do periodik převážně humoristického charakteru (Dobrá kopa, Humoristické Listy, Šibenice, Kvítko z čertovy zahrádky), záhy přibývají zakázky na ilustrování knih.

inkoust, akvarel, pastel, lepenka, 69 × 58 cm

Na uměleckých výstavách debutoval Max Švabinský v polovině devadesátých let 19. století a ve své generaci se mezi převažujícími krajináři stal spolu s Janem Preislerem nejpřednějším figuralistou, autorem alegorických a symbolických kompozic, ale také budoárových scén a samozřejmě portrétů.

olej, plátno, 48 x 33 cm

Plzeňský autor Jan Havlic namaloval obraz Muž z Hrabic za svého pobytu na vojně v Českých Budějovicích. Havlicovi bylo tehdy umožněno věnovat se ve svém volném čase malířské tvorbě, což využíval nejen v místě své vojenské posádky, ale i v nedalekém okolí, kam vyrážel hledat vhodné motivy.

plastika, lipové dřevo, 43 x 11 x 9,5 cm

Řezba Madony z Dýšiny stylově náleží do oeuvru dílny anonymního Mistra Michelské madony, vůdčí postavy sochařství třicátých až padesátých let 14. století v Čechách před vystoupením Petra Parléře. Drobná, jemně utvářená soška se morfologicky váže k dílům produkce spojené s dílnou Mistra Michelské madony.

Emil Filla (1882-1953) byl vězněn v koncentračním táboře po celou dobu trvání 2. světové války. Po osvobození vytvořil na téma Buchenwald tři obrazy, z nichž dva se nacházejí ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni.

olej, plátno, 60 x 37 cm

Josef Šíma, bytostný malíř a přední osobnost moderního evropského výtvarného umění, prožil většinu svého života ve Francii, kde působil od počátku dvacátých let. Velký vliv na něj mělo setkání s mladými básníky Rogerem Gilbert-Lecomtem, René Daumalem a dalšími, s nimiž v roce 1927 založil skupinu Vysoká hra (Le Grand Jeu).

S prastarou německou pověstí o Hansi Heilingovi vztahující se k Svatošským skalám v údolí Ohře u Karlových Varů se Maxmilián Pirner (1854–1924) seznámil už v dětství, které strávil v nedalekém Lokti. Legenda o synovi lesní víly nadaném nadpřirozenou mocí a jeho nešťastné lásce k pozemské dívce se stala jeho osudovým tématem, ke kterému se stále vracel.

olej, plátno, 90 x 78 cm

Jeden z posledních obrazů umělce je prodchnut pocitem smutku z blížící se smrti. Adolf Kosárek zemřel téhož roku v pouhých 29 letech na tuberkulózu.
Obraz byl součástí sbírky Dr. Františka Müllera a tvořil výzdobu Müllerovy vily v Praze navržené Adolfem Loosem.

reliéf, bronz, 44 x 68 cm

Reliéf Koncert patří do úvodní fáze Gutfreundovy tvorby, kdy se po školení u významného francouzského sochaře Émila-Antoina Bourdella vrací v roce 1910 z Paříže zpět do Prahy. Zde se v podnětném prostředí právě vznikající Skupiny výtvarných umělců jeho výtvarný jazyk postupně začíná obracet ke kubistickému vyjádření, jež plně rozvíjí v následujících letech a setrvá u něj ještě i v průběhu první světové války.